. . . . Fantasie, jeden moudrý muž říkal, že je to brána mezi dvěma světy . . . :)

6. kapitolka- nový domov?!

31. října 2007 v 18:49 | by Melian |  *Amálie*
"Co se stalo, že tě tam Snape ještě zdržel?!"
"Na dveřích bylo napsáno moje jméno, takže bych tu asi měla být s vámi,"
"Doufám, že je vám jasné, že za toho vašeho tvora přebíráte plnou zodpovědnost."
A/N: Za opravu projednou děkkuji Akrce- vážně skvělá práce;) Jinak kapitolka je přiřazována k těm delším,tak by si zasloužila víc komentřářů-nemyslíte?!!! ;)



Amálka vůbec netušila, kam jít. Ze všech stran se ozývalo hlasité "hurá", někteří se usmívali, někteří se mračili. Z jedné strany se to hurá sice ozývalo hlasitěji, ale možná se jen radovali, že se Amálie nedostala právě k nim. V každém případě si sundala ten velký mluvící klobouk a nerozhodně si stoupla. Chvilku tam jen tak stála a nesměle koukala po sále, dokud jí pan profesor Potter trochu nedloubnul do zad, čímž jí nasměroval ke stolu napravo. A tak se následována Brogem vydala právě tam. Všimla si, že přední část stolu je volná, a tak si sama sedla na kraj nejvzdálenější od studentů. K její radosti však nezůstala sama snad ani na vteřinu, neboť se k ní okamžitě přesunuli nějací studenti a začali jí blahopřát. Samozřejmě největší radost měli z Broga, ale než stačila Amálka cokoli vysvětlit, naznačila jim paní ředitelka, aby se ztišili a mohlo dále probíhat Zařazování.
Za pár minutek bylo do Zmijozelu zařazeno spousta dalších studentů. Amálii trochu překvapilo, že se žádný z nich netvářil tak nejistě a bezradně jako ona. Všichni se automaticky začali bavit s ostatními a také se posměšně koukali na zařazení studentů do jiných kolejí. Amálie nevěděla, zda se má chovat stejně jako oni, nebo jestli má radši zůstat sama sebou, a tak zvolila třetí variantu. Začala drbat Broga, který zalezl pod stůl, za ušima.
"Výborně! Všem blahopřeji a doufám, že vaše kolej pro vás bude něco jako domov popřípadě rodina. Myslím, že se nebudeme moc dlouho zdržovat planými řečmi, ale na žádost pana Filche bych chtěla připomenout, že školní řád je vyvěšen v každé z učeben a jeho neznalost se neomlouvá! Teď vám ale jen popřeji dobrou chuť!" zakončila Zařazování paní ředitelka a na její tlesknutí se na stolech začaly objevovat nejrůznější lahůdky. Amálie na to všechno vyvalila oči, ale když viděla, že ostatní se tomu nijak nediví, prostě jen nabrala jedno z jídel, které jí připadalo nejpovědoměji, nalila si plný kalich čehosi a začala se nadšeně ládovat.
***
"Zmijozelští prosím za mnou! Všichni ke mně prosím, nezůstávejte pozadu! Jsme všichni? Dobrá, pojďte za mnou," hulákal na celé kolo jeden velice nesympatický chlapec. Amálka odhadla, že bude asi o sedm let starší než ona a také bude nejspíš nějak důležitý, když uměl takhle řvát a odvádí je právě on. Proto si netroufla nějak zaostávat za ostatními a radši se s Brogem zařadila do houfu.
Ten podivný mládenec je vedl docela dlouho celým hradem, avšak Amálce to nijak nevadilo, alespoň si mohla pořádně prohlédnout svůj nynější domov. Procházeli kolem spousty dveří, zdolávali několik schodišť (většinou směrem dolů) a sem tam se museli zastavit, když se chlapec, který je vedl, dal s někým kolemjdoucím do řeči.
Cesta trvala opravdu docela dlouho, ale přece jenom se za několik minut vedoucí jejich houfu zastavil tak, aby všichni viděli na stěnu před nimi, kde visel jeden ošuntělý obraz. To by Amálii ani moc nepřekvapilo, ale světe div se- on se hýbal!
"Toto je vstup do naší společenské místnosti, a tak, pokud si nechcete ustlat ve sklepeních, si toto místo dobře zapamatujte!" oznámil jim ten, již několikrát zmiňovaný chlapec.
"Vstup do zmijozelské místnosti se vám otevře poměrně jednoduše, zkrátka a dobře zřetelně vyslovíte stanovené heslo. Pro tento týden heslo zní: ´Severus Sneape!´" řekl směrem ke všem a názorně jim ukázal, kde, jak a co mají udělat. Za pár vteřin se po splnění všech pokynů vážně začalo něco dít. Zeď se s malým otřesem uklidila stranou, a tak všichni mohli v pořádku dojít dovnitř. Následovalo několika minutové kázání a vysvětlování, jak, kde, co a kdy mají udělat.
"Teď máte jedinečnou možnost prohlédnout si své pokoje a vybalit si. Za půl hodiny musíte přijít opět sem dolů, kde vás uvítá ředitel naší koleje - Severus Snape. Děvčata, jděte po schodišti napravo, chlapci nalevo."
Amálie s Brogem chvilku počkali, než se společenská místnost alespoň trochu vyprázdní a teprve potom si počali celou místnost prohlížet. Celá byla zbarvena do zelenostříbrných barev a téměř na každém kusu nábytku se skvěla napodobenina nějakého plazu. Přestože to místnost byla nízká, velikosti jí dodával její protáhlý tvar. Její stěny byly z hrubých a jen zběžně opracovaných kamenů a ze všech stran z ní koukali čarodějové, kteří byli zpodobněni na větších plátnech. Tyto obrazy se podobně jako ten u vstupu hýbaly, ale ještě k tomu spolu tiše rozmlouvaly a vzájemně se navštěvovaly. Kromě pohodlných křesel a dřevěných stolků v místnosti moc věcí nebylo. Za zmínku snad stojí jen malá knihovnička u jedné stěny a velký krb u stěny druhé.
Když Amálka usoudila, že ve společenské místnosti se jí bude určitě líbit, sdupala točité schody do ještě nižších prostorů, kde by měly být dveře do dívčích pokojů. Po chvilce hledání vážně s Brogem našli pokoj, kde bylo Amáliino jméno. Než vstoupila, rozhodla se jemně zaklepat.
"Dále?!" ozvalo se v odpověď. Vešla tedy. Před ní se otevřel pohled do místnosti, která byla celá zahalena do zeleného sametu. Amálie nemohla jinak a obdivně vzdychla. Ne, že by měla nějak moc ráda zelenou barvu, to vážně ne, ale přesto jí tato místnost připadala opět tak neskutečně, ba přímo božsky krásná, zajímavá, neuvěřitelná! Místnost se honosila pěti velkými postelemi s nebesy. Dřevěné konstrukce postelí byly ručně vyřezávány a přes okraje nebes se spouštěl závěs, který měl sloužit k oddělení postele od okolního prostoru. Kromě postelí zde byly dvoje dveře vedoucí nejspíš do koupelen a nechyběl zde i další nábytek jako třeba skříně, stolky, zrcadla a tak dále.
V místnosti byly tři dívky a všechny svou pozornost směřovaly k Amálii.
"Ehm, ahoj. Jmenuji se Amálie Elunganová. Na dveřích bylo napsáno moje jméno, takže bych tu asi měla být s vámi," řekla nejistě.
"Ano, támhleta postel je tvoje," ukázala na nejvzdálenější postel jedna z dívek. Vlasy měla černé, dlouhé až k pasu a s jemnými kudrnami. Na sobě krásné černé šaty se šněrováním a přes sebe dokonalý společenský hábit. Amálii hned na první pohled přišla až moc dokonalá, až moc nafoukaná, ale byla jediná, kdo jí odpověděl.
"Jo, děkuju. A ještě toto je můj kamarád Brogo." Brogo na důkaz, že ho těší, vyplázl jazyk a přítomné si prohlédl svýma hnědýma očima, když však nikdo zdvořile neodpověděl, otráveně přestal hýbat ocasem a zamířil za Amálií, která se mezitím svalila na svou postel.
***
Během třiceti minut se Amálie stihla poněkud seznámit se svými spolubydlícími. Ta dívka, co jí oslovila, se jmenovala Angelina Antonieta de la Estra, ale zkráseně se jí prý smělo říkat Antonieto. Zbylé dvě dívky se jmenovaly Joel a Eliza Mastropenovi. Byly dvojčata, ale jak si Amálka mohla všimnout, napohled si vůbec podobné nebyly. Možná jen ten otrávený úsměv a stejné oblečení. Po pár minutách se k nim do pokoje nastěhovala ještě Vanessa Anglopongová, která přišla Amálii ze všech nejsympatičtější, přestože se moc neusmívala a jestliže ano, byl to takový ten úsměv, jakoby se bála otevřít ústa a ukázat zuby, ale copak záleží na nějakém úsměvu?!
Když se všechny seznámily a trochu si vybalily, rozhodly se, že už radši půjdou nahoru do společenské místnosti, aby si zbytečně hned první den nevysloužily nějaké napomenutí za pozdní příchod.
***
Jak posléze zjistily, udělaly dobře, že přišly včas, neboť všichni studenti patřící do Zmijozelské koleje už byli řádně rozesazeni na všech možných místech kolem krbu, kde se měla každou chvíli zjevit jejich hlava - lépe řečeno hlava jejich koleje. Amálie nechala pro jistotu Broga dole, neboť už dnes nechtěla způsobit další rozruch. Asi chvíli potrvá, než si lidé kolem ní zvyknou na jejího čtyřnohého mazlíčka. Když se usadily, všichni studenti zmlkli, neboť právě v tutéž chvíli se plameny v krbu zbarvily do zelena a kde se vzal, tu se vzal, stál tam samotný Severus Snape. Amálii jeho zjev doslova sebral dech. Možná už ho očkem zahládla na hostině při Zařazování, ale teprve teď si ho mohla prohlédnout do detailů. Jak že vypadal? No nevím. Myslím, že se ani obyčejnými slovy popsat nedá. Byl oblečen celý v černém, ruce založené na prsou. Delší černé vlasy mu visely podél obličeje. Výraz měl přísný, kamenný, nic neříkající. Postavu měl štíhlou a vysokou. Každý hned na první pohled pochopil, že s tímto člověkem si není radno zahrávat.
"Dobrý večer. Myslím, že snad ani není nutné, abych se některým představoval, ale je možné," při těchto slovech se mu zlověstně zablýsklo v očích, nebo Amálii to tak alespoň připadalo, "že mě někteří z vás tak úplně neznají." Tady se odmlčel, aby jeho slova mohla dobře vyznít celým sklepením a přitom spražil všechny přítomné svým pohledem.
"Jmenuji se Severus Snape a na této škole zastávám místo zástupce ředitele školy, hlavy Zmijozelské koleje a nakonec ještě profesora lektvarů. Hned ze začátku bych chtěl novým žákům poblahopřát, že se dostali právě do Zmijozelu. Doufám, že se podle toho budete chovat a neuděláte své koleji ostudu. Také chci "svým slovem" zdůraznit slova paní ředitelky McGonagallová ohledně školních zákazů a mohu vás ujistit, že první, kdo se o vašich přestoupeních školního řádu dozví, budu právě já. Na druhou stranu vám nabízím dveře do svého kabinetu, kde vám budou po celý rok k dispozici, ať budete mít problém s čímkoliv a s kýmkoliv. Závěrem chci ještě nováčky upozornit, že dlouhé ponocování v naší koleji není zvykem. Rozvrhy vám budou rozdány zítra u snídaně. Za dvacet minut zde nechci nikoho vidět, dobrou noc," domluvil a s jeho posledními slovy se začalo ozývat několikeré odšupování židlí i křesel a rozmluvy na kutě jdoucích studentů. Amálie ještě chvilku seděla na svém místně a trochu překvapeně koukala na profesora Snapae. Potom jí ale Vanessa dloubnutím loktem probudila ze zamyšlení, a tak i ona zamířila k ložnicím, avšak těsně před schodištěm ji zastavil ledový hlas.
"Slečno Elunganová?!" Hlas profesora Snapae ji popravdě trochu vylekal. Ztuhla uprostřed kroku a pomalu se slovy: "Ano, pane profesore?" otočila směrem po hlase.
"Mohu vás ještě zdržet?" Nebyla to otázka, spíše holý fakt, ale Amálie by stejně nebyla schopna odmítnout, a tak šouravými kroky došla až k němu. Do očí se mu podívala jen s námahou. Měl je tak černé, tak studené, tak strašlivé, ale přesto se do nich vydržela alespoň chvilku dívat.
"Potřebuji si s vámi promluvit ohledně vás a vašeho, ehm, budeme mu říkat tvor, takže ohledně vás a vašeho tvora a pak je tu ještě jedna věc, na kterou vás musím upozornit," řekl a když na jeho slova reagovala mlčením, pokračoval.
"Doufám, že je vám jasné, že za toho vašeho tvora přebíráte plnou zodpovědnost. Máte ho na starosti a že s ním nebudou žádné problémy snad ani nemusím zmiňovat. Co se týče jeho návštěv na hodinách, paní ředitelka mi oznámila, že váš zdravotní stav vyžaduje jeho všudypřítomnost, ale pokud by nastaly nějaké problémy, musela byste se obejít i bez něj, jako například dnešní večer." Odmlčel se. Amálie se mu už do očí nedívala, neboť jí najednou velice zaujaly její palce u nohou, ale přesto cítila jeho propalující pohled, a tak se nepatrně zarděla pod tou tíhou.
"Co se týče té druhé věci, chtěl bych vás obeznámit s jedním faktem. Přestože vaše matka byla z čistého rodu, váš otec, jak je nám známo, je mudla. Popravdě, je neobvyklé, aby ve Zmijozelu studovaly děti z nečistokrevných rodin, přestože to není na škodu. Radši vám ale doporučuji, aby jste o své rodině s nikým moc nemluvila a nerozebírala své předky. Dobrá?! To je vše, můžete jít."
***
"Co se stalo, že tě tam Snape ještě zdržel?! Co ti chtěl?" zeptala se Vanessa, když Amálie vešla do ložnice. Ostatní spolubydlící se na Amálii také s napětím otočily a očekávaly vysvětlení.
"Nic moc, jen něco ohledně Broga," pokrčila Amálie rameny a nasadila co nejvíce neutrální výraz. Myslím, že Amálie mohla být ráda, že žádná z nich nebyla ještě ten pravý Zmijozel, který by se s takovouto odpovědí nikdy neuspokojil.
Všech pět dívek už během pár minut leželo v postelích a tvrdě spalo. Spali všichni, i Brogo stočený pod Amáliinou postelí tiše chrápal. Zítra je čeká těžký den.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Váš názor na 6.kapitolku:

čtivé-super 66.7% (14)
čtivé-ne tak super 4.8% (1)
dalo se to 0% (0)
fuj a hnus! 28.6% (6)

Komentáře

1 Ichi Ichi | 31. října 2007 v 18:50 | Reagovat

Ahojky, mohl/a by ste za mna hlasovat tu -----  http://towmen.1.sblog.cz/  ----, som tam ako ICHI!!! Mocinko by mi to pomohlo, som vo finale...

Ak by si aj ty chcel/a niekde hlasnuit napis

www.best-anime.blog.cz

2 Ergien Ergien | 1. listopadu 2007 v 0:21 | Reagovat

hmm, zajimavee :D Dej sem co nejdřív tu další kapitolku. =P Jsem moc zvědavá jak se to vyvine dál. ;)  Ovšem jedna malá výtka k povídce, moc mi nesedí ten Harry jako profesor, místo něj bych dala spíš Hermionu. No ale sem zvědavá co bude dál. ;)

3 Anduel Anduel | 3. listopadu 2007 v 1:56 | Reagovat

vždyť víš...:) žádné výtky...jenom velká pochvala! a koukej psát a psát!!!:)))))

4 Wyrda Wyrda | Web | 4. listopadu 2007 v 13:37 | Reagovat

My chceme další kapitolu, y chceme další kapitolu :-D (ale já mám se svou Enollou co říkat O:-)

Delší kapitolka a moc super ;-)

5 Melian Melian | Web | 4. listopadu 2007 v 17:02 | Reagovat

děkuji vám!:) To je moc příjemné si takvéhle věci číst, (teda pokud neberu ten první komentář, ale musím to brát optymisticky, kdyby tu ten nebyl, tak jich tu je o komentář méně!) děkuji

6 MarryT MarryT | Web | 11. března 2008 v 10:16 | Reagovat

úžasné!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama