. . . . Fantasie, jeden moudrý muž říkal, že je to brána mezi dvěma světy . . . :)

Jeřabinová paní

1. září 2007 v 22:43 | by Arka |  >Arky povídky:
Jsme velké milovnice jeřabin, zvláštních příběhů, fantasy. Zkuste to tedy s námi a ponořte se do tohoto fascinujícího děje!;)

"Tak co, Májo, nepujdem do lesa? Tomáš říkal, že už dozrály ostružiny a možná by sme mohly narazit na ňáký houby..." ozvalo se z telefonu, když Mája přijmula příchozí hovor od Pavlíny.
"Jo, to by šlo, stejně se už začínám nudit. A mohla bys hned?"
"To víš, že jo. Mě doma nic a nikdo nedrží."
"O.K. Hned seběhnu k Elišce, pak se pro tebe stavíme."
"Supr, tak čau."
"Jo, za chvíli."
Zmáčkla odpovídající tlačítko a začala se chystat. Holky půjdou na ostružiny a houby, ale ona... Ona jde na jeřabiny. Ostatní lesní plody měla také ráda, ale jeřabiny pro ní neměly konkurenci. Z těch malých oranžovo-červených kuliček měla uděláno jak spousty šperků, tak i ozdoby do pokoje. Prostě a jednoduše jeřabiny milovala. Její kamarádky, Eliška a Pavlína, ji sice moc nechápaly, ale nesmály se jí. Vždyť jsou to kamarádky!
Hodila na sebe nějaké obyčejné oblečení, vzala svůj oblíbený košík a vyrazila ven. Zamkla byt a pak seběhla dvě patra dolů. Zazvonila. Otevřela žena ve středním věku, v náručí mimino.
"Dobrý den. Prosím vás, nemohla by Eliška s náma do lesa? Asi za dvě hodiny by byla zpátky..." přemlouvala Mája.
"No jo, jasně, jen ať si jde lítat po lese a nechá mě tu udřít se k smrti! Já se tady budu o všechny starat, zatím co ona si bude hrát na schovku někde v lese!" vykřikla paní s výrazem vybuchující sopky. Zevnitř z bytu naštěstí přicházela Eliška, vláčíc některého ze sourozenců. Buď slyšela jejich rozhovor, nebo si vše domyslela z výrazu své matky.
"Ale mami, to bude dobrý. Vždyť já nebudu pryč dlouho. A tadyhle Edovi dam ještě prášek na spaní, než odejdu." řekla mírně, když do chodby vpadl vřískající capart.
Paní ve dveřích už se netvářila tak naštvaně, tak Mája v rychlosti poděkovala a seběhla zbývající patra. Před hlavními dveřmi počkala.
Chudák Eliška, nemá to jednoduché. Mít tolik sourozenců a být nejstarší. A ještě ke všemu má matka problémy s nervy. Podobné myšlenky se jí honily hlavou, proto se hned usmála, když za sebou uslyšela Eliščiny kroky.
"Ahojky, tak jak to jde doma?" přivítala ji vesele.
"Ale jo, zvládam to... Máma na tom teď sice neni nejlíp, ale mně to nevadí. Dokonce mě to i začíná bavit. Chci taky hodně dětí, až budu dospělá." Odpověděla Eliška radostně, i přes všechny starosti, co ji tížily.
"A kolik těch dětí vlastně je?" zeptala se Mája. "Už sem trochu ztratila přehled."
"Dohromady je nás sedm. Hned po mě je Pavel, tomu je dvanáct, už začíná bejt puberťák. Neustále je pryč a s ničim nepomáhá. Pak je osmiletá Tereza, pětiletý Tomášek - to je moje zlatíčko, dvouletý Eda a nakonec půlroční dvojčata Jirka a Matěj." Vypočítávala na prstech.
Dál se v rozhovoru nedostaly, protože dorazily k Pavlíně, která na ně čekala před svým domem. Pozdravily se a v dalším veselém rozhovoru vyrazily do lesa.
Houby sice rostly, ale jen klouzci. Nasbíraly jen ty velké a pak se vrhly na ostružiny, těch byly hromady. Mája si trochu natrhala do pusy, pak zakřičela na holky a vyrazila hlouběji do lesa. Už se tam vyznala, měla své cestičky.
Chvíli se prodírala hustým mlázím, když se větve mladých stromků najednou rozestoupily a jí se neskytl ohromný pohled. I když ho viděla stokrát a tisíckrát, zase jí vyrazil dech. Na malé loučce, obehnané kolem dokola téměř neprostupným mlázím, rostl ohromný jeřáb. Byl přímo gigantický. I když byl jistě velice starý, neměl žádnou nemoc ani nebyl napaden nějakými škůdci. Větve měl obtížené trsy nádherných červených jeřabin. Kolem něj rostly menší jeřáby, jeho děti. Z celého toho prostranství vyzařovala jakási tajemnost, důstojnost, což nutilo Máju přistupovat se skloněnou hlavou, téměř v bázni. Z toho obrovského stromu nikdy neutrhla ani jednu jeřabinu, i v ten den, kdy toto místo objevila, cítila, že tyhle jeřabiny jsou tabu. Jen když nějaké spadly, posbírala je.
Mája přešla kousek volného prostoru a vnořila se do stínu menších stromů. Do košíku nasbírala trochu jeřabin a pak zamířila pod ohromný jeřáb.
Dívala se dolů, jestli nejsou na zemi nějaké spadané jeřabiny, a jak se blížila, zřetelněji cítila tu auru, kterou vyzařoval strom. Ne strom, ale Strom. Jeřáb s velkým "J".
Když došla až ke Stromu, odložila košík a posadila se. Zády i hlavou se opřela o kmen a pozorovala čistě modrou oblohu probleskující mezi zelení a červení korun jeřábů. V tu chvíli zapomněla na čas, na celý svět. Vnímala jen vítr, hladící jí po tvářích, všudypřítomnou vůni jeřabin a uklidňující přítomnost Jeřábu. Jako kdyby jí říkal, že teď je v bezpečí, že se jí nemůže nic stát.
Z relaxace ji nepříjemně vytrhl zvuk. Výkřik. Výkřik Pavlíny. Tohle nebyl ten zvuk, který Pavlína vydávala, když na ní někdo bafl nebo když po ní lezl pavouk. Tohle byl výkřik z čisté hrůzy, ze strachu, který ji celou pohltil.
Mája na nic nečekala a okamžitě se rozběhla za zvukem, který ale ihned přestal. Tak rychle ještě nikdy neběžela, ani po rovné trati jejich stadionu. Všechno vnímala jako ve snu. Skákala, krčila se, běžela, to vše v ohromné rychlosti. Vyběhla z mlází do volného lesa a rozhlédla se. Nikde nikdo.
"Pavlíno! Eli! Holky...?"
Odpověď nepřicházela. Dokonce i zvířata a stromy ztichly, jako kdyby je vyděsilo to, co se stalo. Bloudila po lese, volala a poslouchala, jestli se někdo neozve. Nic. Jen ticho.
Když už se začínalo stmívat, Mája se vydala na policii. Doufala, že Pavlína s Eliškou jsou ještě pořád někde v tom lese.
Nejistě vešla do budovy městské policie a zamířila k policistovi, který seděl za přepážkou. Stoupla si proti němu a najednou nebyla schopná vydat ze sebe ani hlásku. Policista právě něco sepisoval, trvalo asi dvě minuty, než si jí všiml.
"Copak slečno, chcete něco nahlásit?" zeptal se unaveným hlasem.
Mája přikývla.
"Chci nahlásit zmizení svých dvou kamarádek, Elišky Tomanové a Pavlíny Olešné." vypravila ze sebe slabým hláskem.
"Kdy jste je naposledy viděla? Mají u sebe mobilní telefon? Kde byly naposled?"
Jeho formální, nezúčastněný tón Máju rozplakal. Copak on si neuvědomuje závažnost téhle situace? V tu chvíli už to nevydržela. Omdlela.
Probrala se, když ji zvedli a posadili do křesla. Pak shromážděným policistům začala vyprávět, co všechno se stalo od chvíle, kdy zvedla telefon. Pak samozřejmě začalo pátrání, které se pořádně rozjelo až další den ráno. Ale ona věděla, že nic nenajdou. Najednou prostě věděla, že její kamarádky jsou mrtvé.
Byla podivně prázdná. Ze začátku brečela, ale teď už nic. Byla smutná, ale ani ten smutek nedokázal zaplnit to velké prázdné místo, kde kdysi bývaly její nejlepší kamarádky - pohodová Pavlína a obětavá Eliška. Proč musely umřít? Vždyť si to nezasloužily! Byly mladé, nevinné, nic špatného nikdy neudělaly, tak proč zemřely? A hlavně, proč ona není mrtvá taky? Byly to její kamarádky, tak proč s nimi nebyla až do konce?
Hrozně moc myšlenek a výčitky svědomí ji úplně zahltily. Řešila to po staru, běžela do lesa. Nikoho se neptala, nikomu nic neřekla. Rodiče jsou celý den v práci, ti si ničeho nevšimnou. Na schodech potkala paní Tomanovou, která šla k výtahu. V náručí malé dítě, za sukni se drží další dvě. Mája se hned ohlédla čekajíc, že se hned objeví Eliška a s dětmi jí pomůže. Samozřejmě se nikdo neobjevil. Setkaly se s paní pohledy. Ani jedna nic neřekla, ale rozumí si. Oči řeknou vše. Mája se jen na chvíli zarazila, aby jí udělala místo a pak pokračovala v cestě.
Automaticky se zastavila u branky Olešných. Když si uvědomila svůj omyl, zase běžela dál. Ale stejně se otočila, aby se ujistila, že neuvidí Pavlínu, jak vybíhá ze dveří. Místo Pavlíny uviděla její maminku za oknem v přízemí. Mája se honem odvrátila.
Nezastavila se, dokud nevběhla na loučku s Jeřábem. Běžela rovnou k němu, nehledě na jeho důstojnost a začala do něj bušit pěstmi.
"Proč, proč si mi to udělal! Měla sem tam bejt s nima!" křičela v návalu zoufalství. Pak ji to vyčerpalo a sesunula se na zem. Rozbrečela se a mnula si odřené ruce. Choulila se k obrovskému kmenu a slzami se z ní odplavovaly všechny zlé myšlenky. Vzpomínky na paní Tomanovou a Olešnou. Úvahy nad tím, co se s holkama vlastně stalo. I když policisté i dobrovolníci pročesali celý les, nenašli je. Ani mrtvoly, ani jejich oblečení, ani krev, nic. Jako kdyby se vypařily.
Všechno to z ní odešlo. Byla po dlouhé době zase klidná. Jako kdyby nad sebou čekala něčí tvář, vzhlédla. A uviděla. Strom sice neměl tvář, ani ústa, ani ruce, ale díval se na ni, mluvil k ní, kynul jí. Zval ji k sobě. Nabízel odproštění se od toho krutého světa, nabízel klidný život.
Vstala a přijmula.
Ona ho vždy ctila, teď se stala jeho součástí. Spojila svou duši s Jeřábem a tak s ním spojila i svůj život. Zůstane v něm navždy. Bude to vypadat jen jako další záhadné zmizení.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama