. . . . Fantasie, jeden moudrý muž říkal, že je to brána mezi dvěma světy . . . :)

5.kapitolka- Rozřazování či Zařazování!

20. září 2007 v 19:40 | by Melian |  *Amálie*
"Ještě tě někdo uslyší!"
"Miláčku, co to znamená mudla?!"
"Ale tebe nebude těžké zařadit. Máš to napsané tučným písmem v mysli!"
A/N: Za opravu mnoho díků Arce! (a také mnoho omluv, že to po mě musela číst a opravovat ty hrůzy!) V kapitolce se nám něco děje! Tak snad nebudete zklamaní postavami a dobou! Pěkné čtení!:P



Celá rodina Elunganova, stávající se z Amálie, Broga a z rodičů Roberta a Laisi, seděla ve stanici metra a tiskla se k sobě na lavičce. Dnes měl přijít pro všechny veledůležitý den. Měli se dostat ke spěšnému vlaku do Bradavic a všichni uhánět krajinou do neznáma. Amáliini rodiče se totiž rozhodli, že se přestěhují do Prasinek, aby své dceři mohli být blíž, a aby začali žít mezi kouzelníky. Paní profesorka a ředitelka McGonagallová jim pomohla zařídit koupi domu, malého, přesto krásného a pohodlného a to za rozumnou cenu.
Amálka se zachumlala ještě hlouběji do své měkké bundy a do šátku. Do Bradavic se poměrně těšila, vždyť podle toho, co jí maminka říkala, to měla být senzace, ale na druhou stranu… Bála se, jak to všechno dopadne, jestli nevadí, že neumí jediné kouzlo, že neví, jak to v Bradavicích a vůbec v kouzelnickém světě chodí. Byla neuvěřitelně ráda, že tam s ní všechno bude prožívat Brogo, její chlupatý oddaný přítel. Snad poprvé za svůj život jí její "nemoc" nevadila, nebýt jí, musela by všechno zvládnout sama…
Do stanice, kde čtveřice seděla, přijížděl vlak. Za přívalu větru, který s sebou vlak přitáhl, nastoupili do vozu a uháněli až ke stanici nádraží King´s Cross. Tam prolezli davem, což s Brogem na vodítku a s kufry, které tahali, nebylo vůbec lehké, a hledali nástupiště, odkud měli za pár minut odjíždět.
"Tak šup, Amálko, Brogo! Pojď sem! Hodnej pejsek… Tak kudy se tam jde? Ach ta moje děravá hlava, prosím tě, Roberte, mrkni se do toho dopisu, budeš tak laskavý?!"
"No, píšou tady: ´Jděte na nástupiště devět a deset a vejděte přímo skrz přepážku. Pokud je ve vaší rodině nějaký mudla, stačí, když ho za ruku protáhnete s sebou.´ Miláčku, co to znamená mudla?! Už jsem od tebe to slovo slyšel."
"To není důležité, tak se říká těm, kdo neumí čarovat…" Amálie nechápala, z čeho je její mamka tak nervózní. Ano, ona byla taky, ale když to srovnala s ní … No, ani se to srovnat nedalo!
"Mami, už se uklidni, vše je v pořádku…"
"Promiň, ale víš, jsem tak nervózní z toho, že zas budu mezi svými lidmi. Tedy mezi čaroději. A ještě mě čeká soudní slyšení, jak jsem ti o něm říkala, ohledně toho, jestli budu moci používat hůlku."
"Ale mami, vždyť to určitě dobře dopadne! Pokud o tom ovšem nebude rozhodovat stádo vepřů."
"Amálie! Takhle o radě nemluv… Ještě tě někdo uslyší!"
"Hmm… Tak už pojďte, nebo nám ujede vlak. Ke mně, Brogo!" A tak se konečně dostali na nástupiště, dokonce i bez problémů. Nástupiště devět a třičtvrtě bylo už plné různých lidí. Amálka si zase vzpomněla na poštu i na Příčnou ulici, přestože se sem tam na nástupišti objevili i nějací "normální" lidé, většina měla nějaké ty špičaté klobouky či dlouhé pláště, jako z nějaké pohádky.
Když se Robertovi povedlo vytáhnout po schodech do vlaku všechny jejich zavazadla, která s sebou měli, všichni si vlezli do posledního vagónu a začali si hledat volné kupé. Amálky se opět zmocnil nepříjemný pocit, když viděla všechny ty neznámé tváře, ty překvapené výrazy nad podivnou čtveřicí. Zvládnu to?! pokládala si stále za otázku, ale odpověď ne a ne přijít. Poslední kupé bylo vážně volné, a tak se tam všichni naskládali a spokojeně si oddechli. Brogo si vyskočil na sedadlo vedle Amálky a spokojeně na ni vyplazoval jazyk. Netrvalo dlouho, vlak se dal do pohybu a Elunganova rodina se začala nenuceně bavit.
***
"Jo, Amálko, už by ses měla převléknout, brzo dojedeme do Prasinek."
"Hm, no jo. A mami, kde mám ten hábit?"
"Už jsem ti to všechno přeci ukazovala. Myslím, že bude v té největší části kufru vpravo."
"Dík," řekla Amálka a začala se převlékat. Školní hábit, který měli všichni studenti předepsaný, vypadal vážně zvláštně. Byl to takový černý plášť, jako z pohádky, a pod ním klasická školní uniforma, která se v Anglii nosí na středních školách. Rozdíl měl být jen v tom, že místo klasické kravaty měli mít kravatu s barvami své koleje. Amálka vlastně ani nevěděla, jaké to koleje jsou a jaké mají barvy. Mamka jí to sice říkala několikrát, ale kdo si to má pamatovat, že?
"Ták vystupovat! Tady se s tebou, Amálko, rozloučíme! No s tebou taky, Brogo, na tebe jsem taky nezapomněl!" začal se hned s Amálkou loučit taťka alias Robert. To loučení bylo vřelé, neboť mamku a taťku měla Amálka velice ráda a nedělalo jí potíže se s nimi objímat na veřejnosti, o jejích rodičích ani nemluvě. No, zkrátka a dobře, když se dostatečně rozloučili, vyrazila Amálka k nějakému chlápkovi, který pokřikoval: "Prváci ke mně!" Připadal jí obrovský, ale neměla potřebu na něj ukazovat prstem či vyvalovat oči, jako někteří z ostatních prváků. Každý je přeci nějaký, ona například měla potíže se svou nemocí…
"Nasedněte si na tyhle loďky a pevně se chyťte, už jsem nejednou někoho vytahoval z jezera, ale neboje se, když jsem s vámi já, v žádném případě se vám nic nestane! Například někteří studenti se v jezeře i koupou, i když je riziko, že narazí na ďasovce, ale to vám ani říkat nebudu, nechci vás přece hned vystrašit spustil na všechny ten usměvavý obrovský muž a táhnul je do loděk. Amálce byl hned moc sympatický a když se s nadšením začal zajímat o Broga a k tomu začal vyprávět o svých mladých letech,rozhodla se, že tohoto profesora jménem Rubeus Hagrid, bude mít jisto jistě ráda!
***
"Dobrý večer, studenti. Jsem profesor Harry Potter a za chvíli vás přivedu do Velké síně, kde budete rozděleni do čtyř kolejí: Nebelvíru, Mrzimoru, Havraspáru a Zmijozelu." spustil na nově příchozí, prvňáčky, jeden z jejich budoucích profesorů. Jakmile se před ně postavil, několik lidí si začalo pošuškávat a ukazovat na něj (znovu). Amálka to opět nechápala, jí ten profesor nepřišel nijak zvláštní. Rozcuchané černé vlasy a pak nějaká malá jizva, ale kdo má dokonalý obličej? (pozn.: No dobře, Amálka měla dokonalý obličej, vždyť měla maminku polo-vílu, ale víte, jak to myslím! Ne?!)
Na chvilku jim pan profesor zmizel z dohledu a nastalo trapné ticho. Žádný z prvňáků se nehodlal začít bavit s ostatními, které zatím neznal.
"Dobrá, pojďte za mnou, už je vše připravené!" vrátil se po nějaké chvilce pan Potter a vedl malé studenty do Velké místnosti. Velká síň, jak Amálie po chvilce zjistila, byla opravdu velká místnost - do tohoto sálu se vešlo na stovky lidí. Vybavení bylo asi takové: čtyři dlouhé stoly vedle sebe, ty znázorňovaly koleje, a pak jeden honosnější stůl na pódiu, kde byli usazeni profesorové, profesorky a paní ředitelka.
Pan profesor Potter je vedl větší uličkou směrem k pódiu, kde na ně před profesorským stolem čekala malá židlička a velký starý klobouk. Myslím, že vám už asi došlo, že opět vypadal jako z pohádky, ta ošuntělost… Amálce bylo hned jasné, že ten klobouk bude kouzelný, a musela se pousmát. Všechno bylo tak neuvěřitelné!
Pan Potter Amálii a ostatním naznačil, aby počkali před pódiem, a sám si stoupnul nahoru, kde najednou moudrý klobouk zpustil nějakou píseň/ báseň, když skončil, vytáhl odněud Potter srolovaný pergamen a začal ho odmotávat. "Na tomto pergamenu mám váš seznam. Postupně budu číst jména každého z vás. Dotyčný, kterého přečtu, si sedne na tuto stoličku a na hlavu si nasadí Moudrý klobouk, který rozhodne, kam budete zařazeni. Ano?" oznámil a zeptal se. Když nikdo nic nenamítal, pokračoval: "Výborně, takže první ke mně přijde Amálie Elunganová!" Celá místnost ztichla a všichni natahovali krky na tu, která bude první zařazená. Amálie se tvářila, jakoby neznala své jméno.
Ale no tak, přece tu nebudeš stát věčně!
A proč by ne?!
Myslím, že na to přijdeš i svým vlastním nepatrným mozečkem. Akorát pak budeš lidem pro smích, že ses styděla přihlásit. Nechovej se jako malá! Kdo pak má tu ostudu snášet?! To bys mi přece neudělala!
Hmmm…
A tak zabořila svou ruku do teplé Brogovi srsti a s hlasitým výdechem a nádechem vylezla na pódium s Brogem po boku. Místností se začalo nést užaslé mumlání, že má sebou Amálie psa, ale ona se to snažila nevnímat. Rukou ještě víc stiskla Brogův obojek a po usazení na stoličku si narazila Moudrý klobouk na hlavu. Byl moc velký, a tak jí sklouznul přes obličej, ale Amálce to nevadilo, alespoň se nemusela dívat na tu spoustu lidí.
"Slečna Elunganová? Tak my se ještě neznáme s nikým od vás, pokud se nemýlím."
"Cože?!" pomyslela si zmatená Amálie.
"Ale tebe nebude těžké zařadit. Máš to napsané tučným písmem v mysli!
"Co to?"
"Bude to: Zmijozel!!!"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anduel Anduel | 20. září 2007 v 20:45 | Reagovat

tahle kapitolka se ti moooc povedla!:) a už se nemůžu dočkat další!!!

2 Melian Melian | Web | 21. září 2007 v 9:53 | Reagovat

:)

3 Goddy Goddy | E-mail | Web | 21. září 2007 v 16:53 | Reagovat

Až na ten zmijozel je to uplně boží :)

4 Melian Melian | Web | 22. září 2007 v 7:55 | Reagovat

A prooč? Alespoň to nebude stále to samé-originalita musí být!:)

5 Ergien Ergien | 30. září 2007 v 13:06 | Reagovat

pěkný, to jo =) těšim se na další díl ;)

6 Wyrda Wyrda | Web | 30. září 2007 v 13:10 | Reagovat

Konečně jsem si přečetla další kapitolku O:-) Dřív jsem se sem nedostala... skvělá, jak jinak ;-)

Jinak já začala psát též povídku z Bradavic ;-) Jmenuje se Enolla Forse. Je teprve na úplném začátku, ale brzy se to snad rozjede =o)

7 MarryT MarryT | Web | 11. března 2008 v 10:10 | Reagovat

No tak tím si mi absolutně vyrazila dech, Zmijozel no to mě podrž, super kapča!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama