. . . . Fantasie, jeden moudrý muž říkal, že je to brána mezi dvěma světy . . . :)

4.kapitolka- Vyřizování

1. září 2007 v 20:13 | by Melian |  *Amálie*
"Dobrý den, chtěla bych poslat tyto dva dopisy, ale nemám sovu."
"Copak pane Ollivandre?"
"Píšou tu hospoda Děravý kotel a tam už se doptáme."
A/N: opravě OPĚT obrovské dík Arce (promiň, už se opakuju:D) (na obrázku model Děravého kotle)



Když se Amálka i její taťka smířili s tím, že Laisa je bývalá čarodějka a že Amálie bude také studovat magii, rozhodli se napsat dopis na obě školy. Nejdříve napsali dopis ředitelce Bradavic, kde mu popsali stav Amálie, jejich podmínky, aby mohla chodit na Bradavickou školu a tak dále. Laisa Amálku ujistila, že nejlepší způsob, jak poslat dopis bude ten, že zajedou na nejbližší kouzelnickou poštu a tam si zaplatí poslání dopisu po sově. Robertovi to přišlo dosti nesmyslné a dával to najevo. Přišlo mu mnohem lepší poslat dopis jak se sluší a patří se známkami a adresou, ale musel uznat, že v kouzelnické poště se moc nevyzná.
Poté, co napsali dopis do Bradavic, se Laisa pustila do psaní dopisu pro madam Maxime a její školu Krásnohůlky. Laise ale přišlo, že psát dopis ředitelce, kterou dobře znala a ke které necítila žádné sympatie, bylo těžší než psát nějaké ředitelce McGonagallové, o které nikdy neslyšela. Nakonec ale vypotila nějaký ten dopis, jehož konec zněl asi takto:
Doufám, že chápete, proč požaduji tyto věci. Má dcera Amálie by v jakémkoli momentě mohla dostat záchvat a kdyby nebyl po ruce její čtyřnohý přítel, kdo ví, co by se mohlo stát, přestože by byli přítomni učitelé. Prosím odpovězte nám obratem, abychom měli čas na rozmyšlenou. S pozdravem Laisa Elunganová, rozená Midltenová.
No a s těmito dopisy tedy vyrazili na poštu, tedy kouzelnickou. Dalo jim to docela práci, neboť Laisa si už moc nepamatovala, kde přesně nějaká je, a Amálka ani Robert neměli o nějaké kouzelnické poště ani potuchy. Nakonec jí opravdu našli. Byl to malý obchůdek s tím nejhorším oblečením, jaké Amálie kdy viděla a navíc ceny byly přemrštěné. U pultu stál starý muž v ošuntělém oblečení. Četl si nějaké noviny a nově příchozím vůbec nevěnoval pozornost. Laisa došla až k němu a tiše zašeptala: "Dobrý den, jsme tu správně na poště?" Muž sebou polekaně škubnul a poplašeně si je prohlížel.
"Ano, ano, jistě. Jste tu dobře. Pojďte za mnou." Mávnul na ně a vedl je za pult, kde mělo být nejspíš nějaké skladiště. Amálii se to zdálo všechno divné. Na poštu to tady v žádném případě nevypadalo, ale jaké bylo její překvapení, když ten muž rozhrnul závěs, který měl skrývat dveře do skladu, avšak místo skladu tam všichni čtyři spatřili velké dveře s cedulí: Kouzelnická pošta,
Green street 156/97,
Londýn
Otevírací doba: 8:00 - 20:00
Prodavač zatáhl za velkou kliku a pokynul jim, aby vešli dovnitř. Pak za nimi pečlivě zavřel dveře a zatáhl závěs. Amálii se naskytl pohled, kterému ani sama nemohla uvěřit. Byli ve velké hale s obrovskými okny, kterými dovnitř a ven lítalo nespočet ptáků, lépe řečeno různých druhů sov. Podél stěn byli velké kancelářské stoly a za nimi úředníci a úřednice v podivných modrých pláštích. Po hale chodilo spousta lidí, kteří vypadali velmi komicky. Na sobě dlouhé splývavé pláště všech možných barev, na hlavě vysoké špičaté klobouky, v rukou dopis, balíček nebo nějakou tu sovu.
Laisa jim naznačila, aby šli za ní, a sama zamířila k jednomu z úředníků.
"Dobrý den, chtěla bych poslat tyto dva dopisy, ale nemám sovu. Také bych chtěla, aby mi poštou přišla odpověď. Kolik to bude stát?" Úředník si vzal od Laisi dopisy a pustil se do počítání.
"Bude to rovných čtrnáct srpců a tři svrčky."
"Promiňte, momentálně nemám naše peníze sebou, mám jen mudlovské peníze, tedy libry." Úředník si Laisu změřil pátravým pohledem, ale nic nenamítal.
"To by měly být dvě libry a padesát centů, přestože přesně se to nedá určit."
"Dobře, tady to je," odpověděl tentokrát Robert a podával úředníkovi požadované peníze. Amálie na to vše koukala se zájmem. Když jim úředník výměnou za peníze podal malou sněžnou sovu, Laisa poděkovala a poodešla dál. Poté sově přivázala na nožky oba dopisy a poslala jí směrem k oknu. Sova párkrát zamáchala křídly a byla pryč.
"Tak jdeme domů, ne?"
***
Ještě téže týden přišly Amálce odpovědi. Obě školy souhlasily s jejími podmínkami, i když akademie Krásnohůlky z toho nebyla tak nadšená, a tak volba byla vlastně jasná. Vybrali si Bradavice, neboť Laisa neměla s Krásnohůlkami dobré vztahy a Bradavice byli přece jenom blíž a rodiče se s ní mohli vídat třeba i během školního roku.
Ve škole Amálka tvrdila, že se dostala na soukromou školu, ale neboť je velmi daleko, bude muset být na intru. Vlastně to ani nebyla zas tak velká lež, až na to, že Bradavice se nijak neplatily. No a jak to bylo dál? Konec posledního roku na základce Amálii ubíhal až podezřele rychle. Těšila se sice do Bradavic, ale přece jenom si už zvykla na ty lidi, na to prostředí a tak vůbec, a oni si zvykli na ni. Bradavice, to bude úplně něco jiného. Nebude tam nic znát, všechno bude jinak, a co jí vyprávěla mamka, vše bude až moc neuvěřitelné. Věci budou samy lítat ve vzduchu, bude se učit kouzlit, přeměňovat a ani nevěděla, co ještě. Trochu se toho bála.
Ale jak už tu bylo zmíněno, čas ubíhal rychle a než se Amálie nadála, bylo tu vysvědčení a "hurá" prázdniny. Jako vždy je rodina strávila pospolu u moře. Když se ale blížily prázdniny ke konci, Amálka začala být nervózní…
***
"Tak šup, nasedni si. Musíme tam dojet někdy rozumně, abychom to stihli všechno nakoupit. To by člověk nevěřil, kolik učebnic budeš potřebovat. A taky se musíme stavit v bance, abychom ti vyměnili nějaké ty peníze. Tak Laiso, kam že to píšou, že máme jet?" Amáliina mamka začala zkoumat dopis z Bradavic, který jim poslali.
"Píšou tu hospoda Děravý kotel a tam už se doptáme. Podle mapy je hospoda jen kousek od tu. Takže teď doprava. A Amálko, nezapomeň se připoutat." A tak rodina Elunganových vyjela do rušného Londýna až k malé hospůdce nesoucí název Děravý kotel.
***
"Vypadá to tu divně, ale po té, co jsem viděla poštu, mě už nic nepřekvapí," oznamovala Amálka, když vstupovali dovnitř. Myslím, že to vystihla dobře, neboť tento podnik byl vážně zvláštní. Byl takový tmavý, staromódní a hosté seděli buď v rozích a v tom případě byli zahaleni do černých kápí, anebo u pultu, kde vesele nad sklenkou něčeho ostřejšího klábosili s usměvavým, ale na pohled starým hostinským. Zbylá místa u stolů byla prázdná.
"Dobrý den," odvážil se Robert zeptat se hostinského, "Mohu se zeptat, kudy na Příčnou ulici? Dostali jsme jeden dopis…" Zamával dopisem ve vzduchu, ale než řekl něco víc, přerušil ho tázaný.
"Tak slečínka jde poprvé do školy? No tak to prosím pojďte za mnou," pokynul jim hostinský. Zavedl je na malý dvorek, kde vytáhl kousek nějakého klacku a třikrát poklepal na stěnu před sebou. Amálie si už začala myslet, že si z nich dělá legraci, když v tom se stěna před ní začala hýbat a než bys řekl švec, byl před nimi otvor obloukového tvaru a hned za ním rušná ulice zvaná Příčná.
"Vítejte ve světě kouzel," usmál se hostinský na Amálii a už s to mířil zpět do svého podniku. Popravdě Amálka, ani její rodiče si moc nevšímali hostinského, spíše koukali na tu krásu před sebou. Snad vám to ani popisovat nebudu, slovy to nejde vyjádřit. Byla to podobná situace, jako na poště, akorát znásobte tu neuvěřitelnost dvakrát a přičtěte podivné obchůdky a máte přesný obrázek toho, co naše trojice měla před očima.
Amálie ani nevěděla, kam dřív koukat, ale sotva obešli všechny potřebný obchody, šli na zmrzlinu, tu nejlepší, kterou kdy jedli. Vlastně všechno potřebné ne. Jednu věc, tu nejdůležitější, nechala mamka úplně na konec.
"Teď už zbývá jen to, aby sis koupila správnou hůlku."
"Hůlku? Jakou hůlku?"
"No pokud chceš čarovat, bez hůlky ti to asi nepůjde, i když jsou kouzelníci, kteří to svedou, ale je jich jen velmi málo. Přece jsi už dneska hůlku viděla. Použil jí ten hostinský na ten průchod sem a v obchodě paní Malkinové ti s ní upravovali hábit," vysvětlovala Laisa.
Tak to nebyl jen klacek, co měl ten hostinský. To byla hůlka! Pomyslela si Amálie, ale to už jí rodiče táhli k obchůdku na rohu.
"Dobrý den přeji." bylo první, co Amálie uslyšela, když vešla. V obchůdku, ve kterém se právě nacházela, cítila něco takového, jak jen to popsat, zvláštního. Byla tam úplně jiná atmosféra než v ostatních a to nejen kvůli tomu, že nábytek byl starožitný a pokrytý slušnou vrstvou prachu. Za velkým stolem seděl na vozíčku starý pán, ten, který je před chvilkou pozdravil.
"Pojď sem, Alberte," zavolal na někoho ten pán, jakoby dozadu, kde se nejspíš nacházel sklad.
"Copak pane Ollivandre? Ahá, dobrý den. Vítám vás. Jdete si pro hůlku?" objevil se z ničeho nic s hlasitým PRÁSK na scéně takový mladý kluk. Nebo mladý, Amálii přišel ve srovnání s panem Ollivandrem, tedy s mužem na vozíčku, mladý, ale jinak mu mohlo být tak dvacet.
"Ano, potřebujeme a rovnou dvě. Jednu pro mou dceru a pak i jednu pro mě." Amálie na svou mamku vykulila oči, ale nic neřekla.
"Tak pojď blíž, děvče. Alberte přines mi hůlky s číslem 229, 158 a 472, myslím že ty by mohly vyhovovat." Amálka nesměle přistoupila až ke stolu, kde jí podali postupně všechny hůlky. A opravdu, když jí podali hned tu druhou s číslem 158, ucítila podivné mravenčení v prstech. Něco se v ní probudilo a ona ucítila takový zvláštní pocit, když jí pak pan Ollivandr řekl, aby tou hůlkou mávla, neváhala. Z hůlky vystřelilo pár zelených jisker v malém ohňostroji.
"Výborně, slečno, tak ta bude ta pravá. Je to hůlka z tisového dřeva a uvnitř má žíně jednorožce. Tak to bude sedm galeonů." Potom si vybírala hůlku Laisa, ale při tom už Amálie moc nevnímala. Měla hůlku! Bude umět čarovat! Musela začít zhluboka dýchat, aby nedostala další záchvat z toho nadšení. Ne, teď už by záchvaty mít neměla, říkala si. A taky nebude, najdou nějaký lék, lektvar, který jí pomůže…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MarryT MarryT | Web | 11. března 2008 v 10:03 | Reagovat

super, jen by mě zajímalo co se stalo s hůlkou její maminky, že si pořizovala novou ;-)

2 Fiera Fiera | Web | 23. června 2008 v 16:14 | Reagovat

to MarryT: myslím, že v přechozí kapitole bylo, že ji zlomili :D ale stoprocentně si jistá nejsem

Tahle kapča byla nádherná, ten popis té ulice :D krása, náš krásnej styl psaní. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama