. . . . Fantasie, jeden moudrý muž říkal, že je to brána mezi dvěma světy . . . :)

2.kapitolka- Brogo

1. září 2007 v 19:13 | by Melian |  *Amálie*
"Víš co se stane zítra?"
"Představ si, přišli ti dva dopisy."
"Co si o ní myslíš?"
A/N: mnohokrát děkuji Arce za opravu!



"Mamí! Mamí! Kam to tatínek jede?"
"Nekřič, Amálko, víš jak se paní Urllychová rozčiluje, když se jí probudí děcko. Tatínek musí jet něco zařídit na poštu. Však on se zase vrátí. Pojď ke mně, Amálko." usmála se Laisa na svou malou holčičku. Amálka upustila lopatku na písek a zamířila ke své mamince. Ta ji pevně chytila kolem ramen a posadila si ji na klín. Pomněnkové oči se zahleděly do hnědých velkých oček. Laisa si prohlédla svojí malou Amálku od hlavy až k patě. Měla černé, jemně kudrnaté vlasy, které jí spadaly až k drobným ramínkům. Barvu vlásků, hnědá očka a malý nosík zdědila po svém otci, jinak byla spíše po mamince. Uličnická očka se nechápavě zahleděla na maminku.
"Víš co se stane zítra?"
"Já už vim, proč musel taťka na poštu. Ona je zítra škola, že jo?"
"To máš teda pravdu. Víš co? Půjdeme radši s Brogem ven."
"Tak já jdu pro něj, mami." Vyprostila se Amálka ze sevření a zamířila si to do malého rodinného domku v Londýně. Brogo už čekal za dveřmi a nedočkavě vrtěl ocasem. Okamžitě, jak Amálie otevřela dveře, si stoupl na zadní a olízl jí tvářičku. Brogo byl štěně bernardýna. Amálie ho dostala předem k narozeninám, které měla přesně za měsíc. Už jí mělo být osm let.
***
Dva roky poté se na Amálii projevila jakási podivná nemoc. Pan doktor Montimer nevěděl, co je zač, i když mu připomínala hned několik nemocí, které se projevovaly podobně, i když přece jenom odlišně. Když Laisi Elunganová se svým manželem zašli za odborníky, neřekli jim nic nového. Amálie trpěla častými agresivními výbuchy vzteku. Ale tomu záchvatu předcházelo něco, co malou Amálii rozrušilo. Teprve poté se její agresivita projevila. Házela okolní předměty po všem, co se hýbalo. Bohužel sama sobě si ubližovala ještě víc. Velmi často si zlomila nějakou končetinu, probudila se v nemocnici s otřesem mozku a nebo si prokousla rty natolik, že se jí mnohdy nestačily do dalšího záchvatu zahojit. Pomoci jí mohly pouze prášky, které jí doktor Montimer předepsal hned, jak se v ní agresivita projevila. Prášky ale záchvat jen zmírnily, ale ne zcela odstranily. Amálie si dále musela pomoci sama. Musela se sama rozdýchat a uklidnit. Pokud se dokázala sama ovládnout, agresivita zmizela a ona se musela ptát svého okolí, co se jí vlastně stalo. Nepamatovala si nic z doby, kdy měla záchvat. Její velkou oporou byl také její Brogo, již dospělý huňatý bernardýn, který se naučil být Amálii kdykoli nápomocen. Amáliiny spolužáci a spolužačky ze základní školy si už zvykly na podivnou, avšak neuvěřitelně nádhernou dívku s věčně rozkousnutými rty a se zvířecím kamarádem Brogem po boku. Po dlouhém vyjednávání jí totiž povolili Broga brát všude sebou, za což byla Amálie a její rodiče neskutečně vděční. No a tak se z malé Amálie stala dospívající Amálie. Bylo jí jedenáct let a právě dokončovala pátý ročník na základní škole…
***
"Amálie, podej mi prosím tamten šroubovák, ano?" poprosil Norbert Elungan přidušeně zpoza červené škodovky. Amáliin otec byl totiž opravářem aut. Také byl velice úspěšným podnikatelem, takže netrvalo dlouho a už si založil nemalou firmu. Sezení v měkkém pohodlném křesle ho však vůbec tolik nenadchlo, jako opravování starých, téměř rozpadnutých aut.
"No jo, ale kterej? Máš jich tady asi dvacet. Myslíš ten zelenej? Tati, tys mě zase vůbec neposlouchal!"
"Jo, přesně ten, zlato. To víš, že jem tě poslouchal, jen bych potřeboval zopakovat co jsi říkala." Amálie si unaveně oddychla a podala taťkovi, co po ní chtěl.
"Uběhly od té chvíle, kdy jsem ti o tom říkala, asi dvě minuty. Mluvila jsem o obchodce. Co si o ní myslíš? Berta Langosková jde na gymnázium. Nemyslíš, nemyslíš, že bych měla jít raději na nějakou jinou školu? Třeba právě s Bertou? Profesorka nám říkala, že přihlášky se mají podat do příštího měsíce."
"Víš co? Udělej jak myslíš. My ti s maminkou věříme a pokud se rozhodneš jít na gympl, určitě se ti přijímačky povedou a vemou tě. Pokud budeš chtít na obchodku, učňák nebo na jakoukoli jinou školu, věřím, že si to pečlivě rozmyslíš a nakonec zvolíš správně. A měsíc je ještě spousta času. Kdo ví, co se do té doby může stát. Nechtěla by jsi jít vyvenčit Broga? Přijde mi, že u těch dveří nějak podezřele stepuje." Tohleto Amálie nesnášela ze všeho nejvíc. Rodiče ji měli velice rádi a chtěli pro ni jen to nejlepší, ale usoudili, že je natolik dospělá, aby se o své budoucnosti rozhodovala sama. Nechali na ní, jestli se naučí na písemku z matematiky nebo jestli raději půjde s ostatními ven. Tahle zodpovědnost Amálii tížila více, než by ve skutečnosti připustila. Nutila jí k tomu, aby vše dělala, jak se sluší a patří. Nechtěla své rodiče zklamat. Proto nikdy nešla s Bertou a s klukama na pár cigaret. Chtěla by si někdy užít bezstarostnost a nezodpovědnost za své činy, jako si užívala Berta s ostatními, ale…
"Tak pojď Brogu." Podrbala svého nejlepšího přítele za uchem. Potom zamířili bok po boku
do proslulých Londýnských parků, kde si nejméně dvě hodiny užívali krásy života a aportování s malým tenisákem.
***
Když se konečně Amálie s Brogem dostala domů, už na ní čekala mamka s taťkou. Brogo olízl Amálii ruku a vyčerpaně ochutnal svěží vodu ze své misky, potom ulehnul na své místečko, odkud jedním očkem sledoval, co se bude dít.
"Představ si, přišli ti dva dopisy. Ale jsou pěkně divný. Laisa ho ještě neviděla, ale já si myslím, že to bude jen nějaký povedený vtípek od tvých obdivovatelů. No posuď sama." Usmál se taťka a podal Amálii obálky. Amálie je několikrát otáčela v rukou, aby si je mohla prohlédnout ze všech stran. Oba dopisy vypadali jako z pohádky. Obě obálky byly z nažloutlého pergamenu a byly pořádně tlusté a těžké. Amáliino jméno a adresa byly nadepsány smaragdově zeleným inkoustem a po známce či razítku místní pošty nebyla ani stopa. Vzadu obálky zdobili krásné velké pečetě, které zabraňovali otevření obálky. Vlastně v tom jediném se dopisy lišily. Každý měl jinou pečeť s jiným znakem a jiným názvem. Škola čar a kouzel v Bradavicích hlásal jeden a druhý zase: Akademická škola čar a kouzelKrásnohůlky. Amálie si byla jistá, že její spolužáci by se na něco takového nezmohli. Proto bez dechu rozlomila jednu z pečetí a začala číst…

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Enervate Enervate | Web | 12. listopadu 2007 v 16:04 | Reagovat

Tý jo, supa:)

2 MarryT MarryT | Web | 11. března 2008 v 9:49 | Reagovat

Hmm, super dopis! Jsem zvědavá jak na to zareaguje její maminka ;-)

3 Fiera- tvé SB Fiera- tvé SB | Web | 23. června 2008 v 10:22 | Reagovat

Hej tahle povídka začíná být hodně zajímavá. Rychle si to pádím na další kapitolku. jsem zvědavá na reakce maminky a Amálie

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama