. . . . Fantasie, jeden moudrý muž říkal, že je to brána mezi dvěma světy . . . :)

2.kapitola- Svítalo

1. září 2007 v 20:28 | by Melian |  *Předpovězená*
"Copak se nikdy nemohu pořádně vyspat?"
"Fuj! Co to děláš?"
"Jednoho dne ale zemřel a já ho musela pohřbít."
A/N: Za opravu děkuji Marsali! A přeji rásné čtení:)

Svítalo.
Melian ležela na své posteli a hlasitě oddechovala, když někdo slabě zaťukal na dveře. Převalila se na druhý bok a začala tiše chrápat. Za dveřmi se znovu ozval ťukot, teď už ale silný. Melian se nakonec probudila a rozespale zamžourala očima po pokoji. Nikde nikdo, a tak si opět lehla na postel připravená na hluboký spánek. Za dveřmi se ozvalo netrpělivé: "Melian!" a další tlukot na dveře.
"No jo! Vždyť já už jdu!" zakřičela Melian nevrle. Rychle přes sebe přehodila župan a odemkla dveře.
"No konečně!" pozdravil ji Grulah, její otec, který vešel do pokoje a začal otvírat okenice. Do pokoje hned proniklo několik zlatých paprsků, které se jí zaryli do očí. Melian na odpověď zívla a začala si mnout ospalá očka.
"Ach jo. Copak se nikdy nemohu pořádně vyspat?" apelovala nadále na otce, který ji tak tvrdě vytrhnul ze spánku. Otec se na ni otočil a jakoby nic, jí řekl:
"Ale to víš že můžeš, ale ne právě dnes. Na dvorku máš návštěvu. Zájemce o tvé hříbě."
"A to mi říkáš teprve teď?" Vykřikla naštvaně Melian a začala na sebe házet kusy oblečení. Když byla jakš, takš ustrojená, prohrábla si vlasy hřebenem a svázala je do jakéhosi drdolu. Potom se vztyčenou hlavou vyšla ven přivítat zájemce o hříbě.

***

Dopoledne proběhlo celkem klidně. Zájemcům se hříbě moc líbilo, a tak ho hned koupili. Melian tedy nezbývalo nic jiného, než se pustit do každodenních prací. Po poledni, když vykartáčovala všechny koně a vypustila je na pastvinu, se rozhodla, že stráví zbytek dne v lese. Byl přece tak nádherný den! A tak, když dojedla bramborovou polévku s tlustým krajícem chleba, osedlala Amelka a vyjela na něm daleko za město Golderov.
Když se dostala za bránu, nechala Amelkovy otěže volně, a tak si mohl vybrat jakou rychlostí a jakým směrem jet. Zanedlouho se dostali do lesa. Amelk pomalu klusal lesem přes potůčky a mítinky, až na místo, kde to už Melian znala. Na malou mýtinku obklopenou buky, kde včera lovila. Mýtinka však nevypadala stejně, jako když jí Melian opustila. Uprostřed bylo menší ohniště, kolem kterého byly poházené různé věci-přikrývky a oblečení, nebo-li základní věci pro přespávání pod širým nebem.
Melian udiveně sesedla z Amelka a začala si prohlížet různé věci, které byly na mýtince rozházené. Vše nasvědčovalo tomu, že ten, kdo zde stanoval, byla dívka. Možná to byla právě ta, kterou tu Melian včera viděla, ano logicky by to měla být právě ona.
Amelk varovně zaržál na Melian, která na něj okamžitě vyskočila a byla připravena ujet co nejdál odtud. K útěku však nebyl žádný důvod, na mýtinu vjela krásná klisna s Elen na hřbetu. Melian si jen oddechla a znovu seskočila z koně.
"Teda, popravdě jsi mě právě docela slušně vylekala." prolomila ticho Melian.
"Cssl, ty máš co říkat, co tu děláš? Ty sem jezdíš často?" zeptala se Elen, zatímco sesedla ze své klisny a začala rozdělávat oheň na králíka, kterého právě ulovila.
"Popravdě jsem tu podruhé v životě. A co tu vlastně děláš ty? Proč se tu zdržuješ? Copak, ty tu někde bydlíš?"
"Právě že né. Cestuji, neboť ve světě jsem moc neměla štěstí. Víš, moji rodiče mě nejspíš nechtěli, a tak mě dali před dveře starého sedláka. Sedlák byl dobrák, a tak si mě vzal pod střechu a vychovával mě. Časem ale onemocněl nejen fyzicky, ale i psychicky a ze mě se stal takový otrok, který měl všechno na starosti. A to mi bylo teprve deset let, takže jsem byla prací celá bolavá. Jednoho dne ale zemřel a já ho musela pohřbít. Ta doba pro mě byla celkem šťastná, neboť mi bylo už šestnáct a vlastně všechen jeho majetek přešel na mě. Ale pak jsem si říkala, že prodám nepotřebné věci a vydám se po světě. Na cestě jsem už od podzimu. Přes zimu jsem byla u různých lidí, co potřebovali výpomoc… No a teď hledám někoho, kdo by mě zase u sebe nechal, nebo tak." ukončila tak svoji dlouhou řeč Elen. Melian na ní koukala pochybovačně a trochu překvapeně… Jen tak to na ní vyhrkla a teď se jí nejspíš ptala, jestli by zde nenašla nějakou práci.
"Ehm, no já nevím, jestli zde někoho potkáš. Zde moc lidí nežije a k nám tě vzít nemohu. Nejspíš by tě tam nevpustili." Elen se na ní koukla zkoumavě, ale když už Melian nic jiného neřekla, pokrčila rameny a otočila se k Melian zády.
"Fuj! Co to děláš?" zeptala se Melian po chvíli, když si všimla, co Elen dělá.
"Coby? Copak jsi nikdy nestahovala, nebo neviděla stahovat ušáka?" protočila Elen oči a dál se věnovala přípravě králíka.
"To teda ne! Proč taky? Copak ty ho budeš jíst?!"
"Samozřejmě. Co jiného. Víš, teďka na jaře toho moc neroste a žít jen ze zeleniny taky není zrovna něco úžasného. Ty nejíš maso?"
"No na jednu stranu, jím maso, ale pouze maso z ilonesů. Jinak zvířata nikdy nechytáme. Ilones je velký, takže stačí, když na lov vyrazíme jednou za měsíc. Ilonesi mají také mnohem menší mozek, než normální zvířata. Je jako komár, akorát je dost velký, aby se z něj najedlo celkem dost Eldaruhů."
"Eldaruhů?! Copak to není pohádka, že existujete? Počkej, ty jsi Eldurah?! No to mě podrž. Já vidím Elduraha! To mi jen tak někdo neuvěří!" rozvášnila se Elen.
"To doufám… Naštěstí tady to stejně nemáš komu říci."
"Promiň, ne, já to říkat nikomu nebudu, pokud ti nebude vadit, že tu ještě zůstanu." Melian se trochu ulevilo, kdyby to Elen někomu řekla, měla by problémy ona i Elen. Eldaruhové mají dobrý důvod žít odděleně od okolního světa.
Melian v Elen našla velmi dobrou kamarádku. Po tomto rozhovoru si totiž začaly nenuceně povídat a Melian cítila takový příjemný pocit. Ona totiž neměla vlastně žádnou kamarádku. Ve městě Golderov vždy bylo více chlapců než děvčat, takže se Melian bavila s chlapci (Letajn). Děvčata, většinou byla provdána, nebo byly Melian prostě nesympatické.
Elen Melian slíbila, že příští den tu určitě bude a potom se rozloučily. Teda vlastně ještě před loučením Melian ochutnala ždibek ucháče. A byl docela dobrý, kdyby to nebyl zrovna zajíc! Potom se rozjela směrem k domovu. Jen doufala, že po ní toho už nikdo nebude moc chtít a že se do příštího rána alespoň trochu prospí…

***

Melianino přání se nakonec vyplnilo. Nejen, že na ní nečekal žádný zákazník, ale ani po ní celé dopoledne nikdo nic nechtěl, a tak spala do té doby, dokud nepřišel Letajn na oběd, na který ho Melian před pár dny pozvala.
"Dobré odpoledne." pozdravil zvesela Letajn Melian, která mu ještě v noční košili otvírala dveře.
"Prosím tě, co tady děláš? Neměl jsi náhodou přijít až na oběd?" vytkla mu Melian a začala si mnout očka a odstraňovat ospalky.
"No pardón, pardon. Já vás nechtěl budit tak brzo, ale myslel jsem, že ve dvě hodiny již budeš řádně nastrojená."
"Ve dvě hodiny?!" zaskuhrala Melian. "To snad ne! Já jsem zase zaspala! Promiň, hned tu budu." Odběhla se obléknout do vedlejší místnosti a udělat si něco se svými zrzavými neposlušnými vlasy. "Měla bych se ostříhat!" vykřikla zlostně Melian a jako zázrakem se najednou vlasy nechaly svázat do drdolu a ona spokojená se svým výkonem, začala rychle připravovat něco k snídani, teda vlastně k obědu.
Za hodinu se jí s Letajnovou pomocí povedlo rozvařit jakési těstoviny a zalít je přesolenou omáčkou, která jim stejnak utekla, takže se musela Melian obětovat a vzít si jen chleba s máslem.
"Ehm… No ani to není zas tak zlý. Jednou jsem jedl něco horšího." Zakuckal se Letajn, kterého Melian hned obdařila až moc silným žďuchancem do zad.
"Pokud chceš, mohu ti dát kousek svého chleba." Pousmála se Melian, ale k jejímu překvapení jí Letajn vytrhl chleba z rukou a podstrčil jí svůj talíř.
"Víš, už asi nebudu." Odnesla raději talíř zvířatům a pozorovala Letajna jak se láduje jejím chlebem.
Po zdařeném obědě spolu zapřáhli dva silné koně a rozjeli se do města Golderov, nakoupit pár věcí na trhu, nebo je naopak prodat. Když vše nakoupili, vrátili se opět k Melian, kde se spolu rozloučili.
Melian se rozhodla, že až dodělá všechnu svou práci, pojede se opět podívat za svou novou kamarádkou Elen, a tak netrvalo dlouho a už uháněla směrem k její známé mýtince. Vlastě takto dny probíhaly téměř pokaždé. Vždy, když Melian měla chvilku času, jela se podívat za Elen, která na ni už vždy nedočkavě čekala. Melian se s Elen opravdu důvěrně skamarádila a už se ani nezdráhala mluvit o sobě a o své zemi- městě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama