. . . . Fantasie, jeden moudrý muž říkal, že je to brána mezi dvěma světy . . . :)

11.dílek- Pohřeb

8. září 2007 v 22:27 | by Melian |  *Rok celý na ruby*
"Jmenuji se Alastor Moody."
"Závěť? O ní nám nikdo nic neřekl!"
A že to byl moc hezký hřbitov!
A/N: Konečně mi sem šel dát normální obrázek (ehm, no normální- zkrátka a dobře se sem trochu i hodí) Díky Triss! za opravu!:-* A pls komentáře!

Jane se soukala do tmavě černých šatů, a z očí jí padaly tiché slzy.
Za necelé dvě hodiny se měl uskutečnit pohřeb a ona se tímto obřadem měla smířit se smrtí svých milovaných.
Čím dál víc na ni doléhala ta skutečnost a ona se prohýbala pod tou tíhou. Stoupla si před velké zrcadlo a začala si česat vlasy. Rozhodla se pro stažený drdol. Na pohřbu nechtěla mít rozhozené vlasy, když je měla rozhozené, připadalo jí, jakoby to byl důkaz toho, že je šťastná. Když se konečně dočesala, někdo zaklepal na dveře.
"Hmm?" Do místnosti vešla Angela. Na sobě též černé šaty s tmavou krajkou. Když si všimla Jane, jak stojí před zrcadlem a bez výrazu se kouká na svůj a Angelin odraz, pohnul se v ní kousek nitra.
Samozřejmě, věděla že Jane si s tetou dobře rozuměla a Eliáš byl její nejlepší přítel, ale přesto jí zaskočilo, že její bláznivá sestra, vždy plná smíchu a ironie tolik truchlí.
Angela nejistě přešla k Jane a stoupla si mezi ní a zrcadlo. Poté jí objala a zašeptala: "Vše bude dobré, sestřičko."
Jeden by se divil, jak můžou takováhle slova potěšit a uklidnit. Jane se usmála, přikývla a objala Angelu silněji než předtím.
***
Jane ještě nikdy nebyla na pohřbu, a tak netušila, kde se vlastně bude a jak to všechno má fungovat. Prostě hodinu před pohřbem se celá rodina i s Minervou seřadila před krbem, s práškem v rukou a s otcem na očích.
"Každý jste s letaxem cestoval mnohokrát, takže nikomu nemusím nic vysvětlovat. Pohřeb se bude konat v Horním Praporku v Yorkshiru, kde teta žila. Adresa zní: Munchenkova ulice 6, Horní Praporek. A pokud vás mohu poprosit, vyslovte to dostatečně zřetelně a nahlas, ať nejsou nějaké problémy. Já půjdu první a po mě půjde maminka, Angela, Jane, Paní McGonagallová a uzavře to John. Na pohřbu budou bystrozorové, které poslalo ministerstvo, takže se nemáme čeho obávat. Tak jdeme na to!" a jako první vstoupil do zelených plamenů.
Když se Jane přestala točit hlava, vylezla z ohromného krbu do velkého obývacího pokoje, který patřil tetičce Sáře.
Všude kolem byl starožitný nábytek a na něm vyryty nejrůznější znaky, nejčastěji to byla podoba havrana . Jane se musela pousmát, když si vzpomněla, jak s Eliášem jako malí prolézali všechny kouty obýváku a s hlasitým krá, krá si hráli právě na havrany .
V místnosti se pomalu shromáždila celá rodina s profesorkou McGonagallovou a ještě s dvěma pány, kteří tu na ně už čekali.
"Dobrý den, vy musíte být pan Blue, nás poslali z ministerstva. Jmenuji se Alastor Moody a tohle je Johinson." představil je jeden z těch mužů.
"Rád vás poznávám a mnohokrát vám děkuji, že jste přišli."
"Je to naše práce," pravil tentokrát ten druhý, Johinson.
"Je tu ale ještě jedna věc. Slečny Andresovi, kteří přijely ohledně závěti paní Sáry Thomasové, vaší příbuzné, prokázaly přání, že by se vykonání závěti mohlo uskutečnit ještě před pohřbem, když už jste tady dřív."
"Závěť? O ní nám nikdo nic neřekl!"
"Podle všeho paní Thomasová závěť napsala těsně před svou smrtí, nejspíše čekala útok."
"Dobrá, no nevidím žádný důvod, proč by se to nemohlo vyřídit hned."
"Následujte mě, dovedu vás tam, ale paní McGonagallová bude muset počkat zde," řekl Johinson.
"To nebude žádný problém! Na mě vůbec neberte ohledy. Já si tady sednu a nějak se zabavím." A tak se šlo…
Slečny Andresovi na ně čekaly v kanceláři za mosazným stolem. Jane nikdy v kanceláři ještě nebyla, neboť tetička nebyla ráda, když si tam děti hrály. Byla to místnost plná vzpomínek a pozůstalostí po strýčkovi Thomasovi, který zemřel před několika lety, když bylo Eliášovi pět let.
Jane ale moc samotná kancelář nezajímala, spíš si prohlížela ty dvě postavy, které seděly za mosazným stolem.
Slečny Andresovi.
Vypadaly vážně zvláštně, byly na vlas stejné. Červené, na krátko střižené vlasy, přemalovaný obličej, upnutá trička a dlouhé giny, střevíčky na vysokém podpatku a k tomu všemu dva velmi láskyplné úsměvy. Při pohledu na ně se nemohl člověk nezatřást.
"Dobrý den! Vy musíte být Blueovi. Jmenuji se Kasandra Andresová a toto je má sestra Jiřina. Vaše příbuzná, paní Thomasová, nás pověřila, abychom vyřídily pozůstalou závěť…"
Po tomto oznámeni jedna z Andresovích, Jane nemohla rozpoznat která z nich to byla, roztrhla jednu červenou obálku a z ní se ozval tetičtin hlas.
"Moji milí, tímto vás chci obeznámit s mým rozhodnutím, komu se co přidělí. Nejdříve bych chtěla oznámit, že váš všechny miluji a že je mi moc líto, že jsem vás musela opustit," zde byla řeč přerušena vzlykem mamky Blueové.
"Také bych chtěla poprosit Amandu Blueovou, svou sestru, jestli by se nepostarala o mé dvě děti, Eliáše a Evu Thomasovi," další vzlyk, tentokrát přidušený kapesníkem.
"Jinak všechen svůj majetek odkazuji své sestře a její rodině, neboť věřím, že oni s ním budou zacházet nejlépe. Je tu však jedna výjimka- nejmladšímu potomku Thomasových, popřípadě Blueových odkazuji to, co skrývá můj druhý trezor. Více informací se o něm dozví přímo u Gringotových. To je vše! Loučím se s vámi!" a s těmito slovy se obálka rozpadla na prach. Všechny pohledy teď přešly na Jane.
Ta nechápala co se děje, stále jí nedošel význam těch slov.
Je tu však jedna výjimka- nejmladšímu potomku Thomasových, popřípadě Blueových odkazuji to, co skrývá můj druhý trezor. Více informací se o něm dozví přímo u Gringotových…Tyto slova jí stále zněly v hlavě, ale ona netušila, co to znamená.
Nejmladšímu potomku Thomasových, popřípadě Blueových…
Počkat! pomyslela si Jane, Počkat! Vždyť ty slova se týkají mě!
To ti to došlo brzo, ty troubo!
Ale to znamená, že slova: odkazuji to, co skrývá můj druhý trezor…
Jo! Tak už ti to docvaklo, to se týká tebe!
Mě?! pomyslela se překvapeně jedna část její mysly.
Ne, tebe né, to jen mě! Ty jsi ale natvrdlá, tak si už vezmi ten klíček od trezoru, co ti podává jedna z těch.. z těch..
Ale proč by chtěla tetička odkázat něco mě?!
To se zjistí potom, pokud si ovšem vezmeš ten nabízející klíček!
Jane se konečně vytrhla z přemýšlení a vzala si nabízený klíček, který jí podávala slečna Jiřina, nebo to byla ta druhá?
V tuto chvíli ji to bylo upřímně jedno. Tetička jí něco přenechala, chtěla, aby to dostal nejmladší člen rodiny a to je ona!
Když se všichni zvedli, potřásli si rukama a zamířili pryč z pracovny, Jane byla stále ještě ve svém zamyšlení. V posledních dnech se stalo tolik divných věcí! Proč jí to tetička přenechala? Mělo to snad něco společného s Tím-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit? Nejhorší na tom všem bylo, že odpovědi byly na dosah v Gringotovic bance. Jen se natáhnout. Jenže nejdřív je čekal obřad a pak nějaká sešlost…
***
Pohřeb se konal pár kroků od tetičky domu. Byl to jediný hřbitov ve městě. A že to byl moc hezký hřbitov! Porostlý břečťanem a určený pouze pro kouzelníky. Vlastně mudlové se v tomto městě vůbec nevyskytovali, nanejvýš motáci, neboť toto bylo město kouzelníků, jak je jistě všem známo.
Na pohřeb se dostavilo poměrně dost lidí a Jane to ani nepřekvapilo, vždyť tetička Eva a její děti byli všemi oblíbení, čistokrevní kouzelníci. Ani ti nejnafoukanější rody nic proti nim neměly a to je už co říct.
Všichni pozvaní se rozestoupili kolem vykopané hlíny a jednoho velkého mramorového náhrobku, kde bylo vytlučeno: Sandra Thomasová narozena 7.6. 1923, Eliáš Thomas narozen 17.2. 1943, Eva Thomasová narozena 4.4. 1956, zemřeli 12.12. roku 1957 při boji za dobro. Člověk zemře až tehdy, když uchovalé vzpomínky časem vyprchají…
Když dorazili všichni, co měli, předstoupil přede všechny muž v černém s bílou šálou, nebo jak tomu říct.
Byl to, jak došlo těm inteligentnějším, kněz. Starý přítel Sandry. Stoupl si nad vykopanou jámu a začal číst oddíl z Písma. Čtení nebylo nijak dlouhé a týkalo se Božího království. Poté kazatel přidal pár svých slov. Mluvil o tom, jak Sandra byla vyjímečná žena, jak i bez muže dokázala vychovat děti a postavit se samotnému Tomu-jehož -jméno-nesmíme-vyslovit.
Říkal toho hodně, ale Jane moc nevnímala. Samozřejmě, stále ještě truchlila, ale navíc jí sžírala zvědavost. Od čeho to drží klíček v ruce a proč ho teta Sandra odkázala jí? Má to být něco vyjímečného, nebo jen nějaké zaopatření?
Ty otázky jí v hlavě hlodaly a nedaly si pokoj, jen na chvíli zpomalily, aby Jane mohla zaslechnout oblíbené písně, minuty ticha na památku a tichá přání upřímné soustrasti.
Když pohřeb skončil, všichni přítomní se přesunuli do Sandřina domu, kde bylo přichystané občerstvení.
Jane si sedla do volného křesla, popadla sklenku šampaňského a sem tam prohodila s někým pár slov. Za pár minut ale dostala podivný pocit, jakoby jí někdo sledoval. Cítila něčí pohled na svých zádech. Otočila se, ale nikoho neviděla. Znovu si lokla šampaňského a pohroužená do vzpomínek si začala hrát se zlatým klíčkem. Už si ani nevšimla nezvaného muže v černém, který doposud všechny bedlivě sledoval, jak mizí za oknem…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se líbila kapitolka?;)

Super!! 64.9% (24)
Byly lepší! 16.2% (6)
Nic moc. 2.7% (1)
Nejslabší ze všech 2.7% (1)
Hrůza! hrůz! 13.5% (5)

Komentáře

1 Kaitlin Kaitlin | Web | 9. září 2007 v 13:05 | Reagovat

Moc krásná kapitolka, povedla se ti..=D jsem moc zvědavá na další..=D

2 Melian Melian | Web | 9. září 2007 v 18:47 | Reagovat

:-* děkuji!

3 Anduel Anduel | 9. září 2007 v 19:21 | Reagovat

tak to je úžasný!!! rychle pokračování nebo se neznám:) prosím!!!!! moc prosím...:)

4 Melian Melian | Web | 9. září 2007 v 20:59 | Reagovat

:P he... taak zatím nemám ani to slovo...

5 Goddy Goddy | E-mail | 10. září 2007 v 15:24 | Reagovat

Prosím dlaší dílek Melian! Já su jak špagát! Už newim co by to mohlo být! Ta věcička v trezoru mě šileně lákáááááááá

6 Melian Melian | Web | 11. září 2007 v 16:27 | Reagovat

Jej a já si zrovna říkala, že dám větší pauze než obvykle:D Néé.. No snad něco připíši... (možná)

7 Anduel Anduel | 11. září 2007 v 20:05 | Reagovat

dělám, že to "možná" v tý závorce nevidim:) takže koukej rychle nějakou napsat!:)-bez odmlouvání!

8 Melian Melian | Web | 12. září 2007 v 20:25 | Reagovat

hehe .:)

9 Arka Arka | 13. září 2007 v 18:45 | Reagovat

Pauzu?? Teď?? Když sme tak napnutý?? Ani nápad! :D

10 Breila Breila | Web | 13. září 2007 v 20:31 | Reagovat

no jasně žádný výmluvy....pokračování.. :-)

11 Melian Melian | Web | 13. září 2007 v 21:00 | Reagovat

eh, no momentálně pracuju na amálii:)) Výmluvy jsou můj živel!:) neberte mi je! prosím:P

12 Lucííík999 Lucííík999 | Web | 10. prosince 2007 v 13:14 | Reagovat

pěkné..i když smutné....jsem strašně zvědavá co je v tom trezoru...fakt....musím říct že se mi tahle povídka čte úplně sama....:-)fakt superně píšeš....:-)

13 Wampirella Wampirella | Web | 27. ledna 2008 v 0:08 | Reagovat

Ty jo, to je smutný:( jak chce aby se jí postarali o ty děti:(:'(

14 Estel Erunámë Estel Erunámë | Web | 7. února 2008 v 19:13 | Reagovat

:)... Opět senzační.. Kdo je ten záhadný můž v černém??? heh.. no musím číst dál.. zvědavost mi nedá... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama