. . . . Fantasie, jeden moudrý muž říkal, že je to brána mezi dvěma světy . . . :)

1.kapitola- Jak to všechno začalo

1. září 2007 v 22:59 | by Arka
Úvod, prolog, nebo-li 1.kapitola nové povídky. Tato povídka se nebude týkat světa Harryho Pottera, proto chci upozornit na autorská práva Arky, která to vše vymyslela! (Jen aby jste věděli) Pěkné čtení!

Terezka seděla na stromě a bála se. Bála se, protože už to zase udělala. Proč se nechala unést? Mohla čekat, že se to stane. Vždycky se to stávalo. Proč se nechala vyprovokovat? Proč ji ten blbec Pavel nenechal na pokoji? Nechtěla mu ublížit, jen se prostě neovládla. Teď určitě dostane dvojku z chování. Co tomu řeknou rodiče?
Terezka byla žákyní osmé třídy, ale už měla na triku pár nepěkných věcí. Útoky na ostatní žáky i na cizí lidi a dokonce jeden na učitele. Rodiče z ní šíleli. Jiné dítě neměli a tohle bylo... Surové. Jinak se to říct nedá. I když Terezka na to měla jiný názor. Neútočila, jen se bránila. Nechápala, kde se to v ní bere. Prostě ji někdo vyprovokoval a najednou ležel na zemi a Terezka stála nad ním. Všichni okolo na ni zírali s pusou dokořán a ona se začala bát. Bála se trestu za něco, za co nemohla.Když jí pak ostatní říkali, co se stalo, nevěřila. Prý toho praštila pěstí do břicha, tomu nějakým hmatem způsobila hroznou bolest a tomuhle zas jistým pohybem podrazila nohy. Ale kde se to v ní vzalo? Jak mohla vědět, kam šáhnout, aby se někomu podlomily nohy bolestí?
Nechápala to. Nechápala nic. Nikdo to nechápal. Rodiče dokonce uvažovali, že jí nechají udělat nějaká vyšetření, ale to jim Terezka rázně zamítla. Není přece šílená!
V parku, do kterého patřil i její oblíbený strom, byla už pomalu tma. Řekla si, že se už musí vrátit domů, a tak seskočila na trávník. V tom zaslechla zvuky. Někdo vrávoravě šel po cestičce v parku, když najednou uslyšel její dopad na trávu. Změnil směr a teď šel přímo k ní. Mohlo jít jen o náhodného chodce, ale Terezka věděla, že tenhle znamená nebezpečí.
Bleskově se skryla do stínu svého stromu a čekala. V tom do kuželu světla od blízké lampy vstoupila postava zavalitého muže. Každým krokem byla blíž, ale Terezka už se nebála. Už jí pohltila ta ,,extáze'', která jí teď mohla zachránit život. Když byl neznámý na dva metry od ní, vystoupila ze stínu, zdánlivě uvolněná. Muž si v duchu gratuloval. Chtěl ji jen okrást, ale teď si může i užít... Než stačil cokoliv postřehnout, malá pěstička se mu zabořila do žaludku a když se prohnul bolestí, ostrý loket mu nečekanou silou dopadl na záda, do takového toho bolavého místa. Bezvládně se sesunul k zemi, polomrtvý bolestí.
V tu chvíli se Terezka probrala. Domyslela se, co se asi stalo, a tak ho jen tak nakopla do boku a rychlými kroky se vydala k domovu.
Tam, jak očekávala, na ní čekalo dlouhé kázání od obou rodičů, otcovo bylo prokládáno křikem a matčino pláčem. Ani moc neposlouchala a šla hned do svého pokoje. Připadala si cizí. Připadala si jiná než ostatní. Tak odlišná, jako kdyby vůbec nebyla člověk.
Seděla na posteli a věděla, že ani nemá smysl zkoušet usnout. Poslouchala zvuky noci a hrozně se netěšila na ráno. Svítící ručičky budíku ukazovaly půl třetí, když náhle začala mít pocit, že se něco děje. Nepříjemný a vtíravý pocit nebezpečí. Ne ale pro ní, sama byla v bezpečí, to věděla. Měli psa a kdyby se někdo plížil po domě, její Bob by spustil takový randál, že by to probudilo i mrtvého. To její kamarádka Marie v sousedním domě je sama doma... Ano! Ta je v nebezpečí! Vzápětí si ale uvědomila, že je to hloupost. Jak by mohla cítit, kdy je někdo v nebezpečí? Řekla si, že nemá smysl se tím zabývat.
Pocit tu byl ale dál. Nemohla myslet na nic jiného. Začalo jí to pěkně štvát. Měla čím dál tím větší chuť vylézt z okna a zkontrolovat, jestli je u sousedů vše v pořádku. Nakonec už to nemohla vydržet, a tak si přes pyžamo natáhla župan a vyklouzla z okna. Stoupla si úzký pruh střechy před oknem a pak už rovnou skočila dolů. Bylo to docela vysoko, ale dopadla do podřepu, takže se jí nic nestalo. Potichu přeběhla trávník a přelezla plot. Další pruh trávy a stála před skleněnými dveřmi na terase. Byly otevřené. Ten šestý smysl jí říkal, že nebezpečí je velice blízko.
Opatrně vstoupila do domu. Byla tam tma, ale Terezka byla docela často, šla po paměti. Z kuchyně se dostala do obývacího pokoje. Počínala si úplně tiše, málem ani nedýchala, a proto slyšela toho druhého. Pohyboval se před ní ne zrovna opatrně, byl si jistý, že v domě nikdo není. Jak hloupě se mýlil. Asi zloděj - amatér.
V Terezce se znovu probudilo její akční já. Dostala se zlodějíčkovi za záda a přesně mířeným kopancem mu podrazila nohy. Dopadl na koberec. Tlumeně vykřikl. Ihned se zvedl a rozhlížel se po nepříteli. Terezka však byla chytřejší. Nepozorovaně se přiblížila a vší silou ho kopla do rozkroku. Zloděj se zkroutil bolestí a tiše zaúpěl. Terezka ho bleskově obešla a rukou mu zakryla ústa. Marie se nesmí probudit! Nesmí jí tu najít! Kdo ví proč jí nesmírně záleželo na utajení. Pěstí ho udeřila do spánku a muž se potichu sesunul k zemi. Vběhla do kuchyně, sebrala tam dvě látkové utěrky a rychle se vrátila k bezvládnému zlodějovi. Pevně mu svázala ruce i nohy a nechala ho ležet. Až se probudí, křikem vzbudí Marii a ta už policii zavolá.
Během chvíle se vrátila k sobě do pokoje a tam zkontrolovala svoje oblečení. Naštěstí nikde neměla krev, a tak zalezla do postele a snažila se usnout.

* * *
Ráno ji vzbudily sirény policejních aut. Stojících před sousedním domem.
,,Co se to u těch sousedů děje?" mumlala si Terezčina matka, když vyhlížela z okna. Právě odtamtud vyváděli muže a nakládali ho do auta. Snažila se zapamatovat si co nejvíc podrobností, aby to mohla vykládat v práci kolegyním.
,,Jak to mám vědět? Vím jen, že Marie byla včera sama doma," odvětila Terezka rozespale.
Ve škole se nedělo nic zvláštního až do poslední hodiny. Ozval se totiž rozhlas:
,,Žákyně Tereza Pavlousková se má ihned dostavit do ředitelny. Opakuji, Tereza Pavlousková se má ihned dostavit do ředitelny. Konec hlášení."
Terezka ztuhla. Co zase provedla? Zjistili snad něco o včerejší noci? Má utéct? Z myšlenek ji vytrhl hluk třídy.
,,No tak, Terezko, běž už, ať na tebe pan ředitel nečeká," pobízela ji učitelka.
Terezka tedy vrávoravě vstala a odešla ze třídy. Před ředitelnou se zastavila a zatajila dech. Poslední možnost utéct. Ale ne, neudělá to.
Zaklepala a na tlumené "dále" vstoupila. Ředitelna byla místnost s velkými okny směrem na fotbalové hřiště, hezky zařízená nábytkem z tmavého dřeva a celkově útulná. Tělnatý muž sedící za stolem pokynul Terezce, aby usedla. Poslechla a soustředěně se dívala na ředitele, který zahájil svůj proslov.
,,Milá Terezko, není to tak dlouho, co jsi tu seděla a my jsme probírali to věčné téma. Doufám, že z toho, co jsem ti minule říkal, ti něco uvízlo v hlavě a tak to nemusím opakovat. Pozval jsem si tě sem, abych ti připomněl pár věcí. Zaprvé to, že tvé..." na chvilku se odmlčel a hledal správné slovo ,,... úlety jsou stále častější. Minule, skoro před měsícem, jsem ti kladl na srdce, aby ses naučila sebeovládání a tohle co nejvíc omezila! A přitom počet tvých útoků je málem dvojnásobný!" ředitel si rozčileně stoupl.
,,To mě ale ani v nejmenším nepřekvapuje," řekl ženský, trochu uječený hlas odněkud z rohu ředitelny.
Terezka se bleskově otočila a spatřila ženu středního věku, přímo vyzáblou. To ještě umocňoval fialový kostým nejméně o číslo menší, než by potřebovala. Neznámá měla asi dost silné brýle v obroučkách, které se nosily tak před třiceti lety, a hnědé, lesknoucí se vlasy sčesané do malého drdůlku. Tvářila se jako vědec, který pozoruje nějaký exemplář dosud neznámého druhu.
,,Jsem doktorka Majerová, malá," představila se spěšně a dál mluvila na ředitele. ,,Takovýto jedinci, kteří se neovládají, jsou suroví a samotářští, často nalézají potěšení v ubližování druhým. Avšak tento případ je zcela mimořádný. U tak mladého člověka jsem to ještě nezažila. Pověz mi, malá, těší tě to, ubližovat spolužákům?" znenadání se obrátila na Terezku.
,,Zaprvé, nejsem malá a tak mi tak ani neříkejte. A zadruhé, já lidem neubližuju schválně." odsekla naštvaně.
,,Jistě. To tvrdí každý," usmála se pohrdavě. ,,A pane řediteli, ráda bych provedla nějaké testy. Nebojte, nebude to nadlouho. Jen pojď, malá, a sedni si sem..."
,,Já nechci žádný testy! Jsem úplně normální!" bránila se Terezka.
Doktorka ji ale pevně popadla za ramena a strhla na židli. Ředitel jen koukal, neschopen slova, jak se jeho žákyně za všech sil pokouší vyrvat té doktorce. Najednou ale postřehl změnu. Terezka v tom souboji začala vyhrávat. Přesnými, tvrdými údery ze sebe setřásla doktorku. Ta, sedíc na zemi, jen lapala po dechu. Terezka se narovnala a svým postojem dávala jasně najevo, že tak dopadne každý, kdo se k ní přiblíží. Pak se otočila, vyšla z ředitelny a tiše za sebou zavřela.
Jakmile odešla, ředitel se oklepal a vrátila se mu řeč. Ihned pomohl doktorce na nohy a květnatě se jí omlouval, tohle přece nemohl čekat, že Terezka takhle vystartuje.
Ona zatím rychlými kroky opouštěla školu. O své věci se nestarala, na učebnice kašlala a vše důležité, jako peněženku a mobil, měla u sebe.Už se sem nikdy nevrátí. Už se nemůže vrátit ani domů, tihle vědci typu Majerové ji budou pronásledovat všude, kam se hne. Musí jim utéct. Najednou se ale zarazila. Už se určitě zase ovládá, ale pamatuje si, co se stalo v ředitelně! Jako by ty dvě já v Terezce začaly spolupracovat.
Jak rázovala městem směrem od školy, napadlo ji něco dalšího. Co když není takováhle sama? Co když by mohla najít ty, kteří jsou na tom stejně? Změnila směr a vyrazila k internetové kavárně.
Vstoupila a vyrazila k nejbližšímu počítači. Honem se připojila na internet a zadala do vyhledávače "případy surových dětí". Na obrazovce se objevilo pár odkazů. Většina byla o surovém vrahovi dětí nebo tak nějak, ale jeden ji zaujal. Byl z blogu nějaké ženy, psalo se tam, že se ve škole, kde pracovala, setkávala se surovým dítětem. Terezka klikla na odkaz a přečetla si celý článek. Ten kluk pak zmizel, utekl z domova. Stalo se to v Písku před rokem. To Terezce stačilo, vypnula počítač a honem opustila kavárnu.
Měla jasno, co musí udělat. Nějak se dostat do Písku a vyhledat toho kluka. Třeba i ví, co to s ní je. Šla po silnici směrem na Písek a snažila se stopovat projíždějící auta. Nebála se, že jí někdo zavleče do příkopu a tam ji znásilní nebo zabije. Nějak už si víc věřila. Nakonec jí zastavila nějaká paní, která jela až do Písku. Tentokrát měla Terezka štěstí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama